”Váš záměr si vás najde. Srdce nediskutuje,” říkal v jednom rozhovoru Jan Vojáček.
Moje dcera. Byly jí 3 roky, když začala tvrdit, že bude “ochránce zvířátků”.
Nosila poznámky ze školy: “Rve se se spolužáky a používá na ně chvaty z karate.” “Mami, když oni šlapali na žížaly!!!”
V 16 měla jenom 50% šanci, že přežije, když v horách v Coloradu pracovala v útulku pro vlky a onemocněla Hanta virem. V teepee, kde spávala, totiž zahřívala dechem promrzlou myš. Pak jsme zjistili, že myši tu nemoc přenášejí.
Vystudovala veterinu. Opustila zajímavou práci a přestěhovala se, aby mohla zachránit koně.
Teď má soukromou ordinaci. Lidi jí říkají: “To není možné, ten náš pes se k vám do ordinace vyloženě těší.”
Když jižní Moravu zasáhlo tornádo, odjela tam ošetřovat zvířata. Říkala, že stejně jako na lidech, se na nich projevovala prožitá hrůza.
Nemám pro vás ani otázku, ani žádné poučení na závěr. Jenom jsem vám tohle prostě chtěla říct.