Hodně mluvíme, hlavně na LinkedIn, o svých úspěších. To je fajn, ale neměli bychom taky občas zmínit i odvrácenou stranu měsíce? Paradoxně by to mohlo hodně lidí povzbudit.
Post o dceři jsem tehdy málem nenapsala, protože “koho to bude zajímat”, a pak mi lidi vyrazili dech – těmi ohlasy, komentáři, soukromými zprávami.
Psala jsem o tom, jak jela pomáhat jako veterinářka do tornádem postižené oblasti Moravy, a přidala popis její cesty za životním snem – jak málem zemřela v Americe, kde pomáhala ve vlčím útulku vysoko v horách Colorada, jak opustila dobrou práci, aby mohla zachránit koně.
Lidi mi tehdy třeba odpovídali, že “je z toho cítit vše hezké”, že měli slzy v očích, že je to možná inspiruje k tomu, najít si práci, která je bude naplňovat. A mně došlo, že nečetli ta slova o těžkostech, ale ten příběh za tím – ten o vlastní cestě.
Připomnělo mi to mé studenty na univerzitě, kteří znali část mého příběhu a chtěli vědět víc, aby “věděli, že stojí za to jít, kam to člověka táhne”, i když ta cesta je teda dost trnitá a může to být něco úplně jiného než co si třeba přejí rodiče.
Tak jsme s dcerou přijaly pozvání do podcastu Oldschooler a s Tomášem Nezmeškalem jsme si povídali právě o těch neúspěších, o pochybách, o pádech.
Abychom ostatní povzbudili. Jsou sice dny (těch je naštěstí jenom pár), kdy člověka napadne, že to vzdá. Ale většina dnů má v sobě kouzlo, které v jedné větě kdysi shrnul můj syn.
Jednou jsem před ním zapochybovala: “Co když se mi to, za čím jdu, o čem sním, nepodaří?”
Odpověděl: “Mami, to nevadí, aspoň to zkusilas.”