“Všechna ta místa jsou spojena s nějakým příběhem. Střílíme ty příběhy po sobě jako šípy.“
Když jsem studovala kulturu a literaturu amerických Indiánů na jihozápadě USA, narazila jsem v knize Keithe Bassa, profesora antropologie, na příběh o tom, jak se mladá dívka z kmene Apačů účastnila jednoho z obřadů svého kmene. Vlasy měla natočené v růžových plastových natáčkách.
Zrovna přijela domů na návštěvu z internátní školy v Utahu, kde to bylo považováno za módní.
(Internátní školy vznikly na konci 19. století a jejich cílem bylo přimět indiánské děti, aby se obrátily na křesťanskou víru a přijaly hodnotový systém bělochů.)
Dívka přišla s natočenými vlasy i na obřad, ale od žen se čeká, že během obřadu budou mít vlasy rozpuštěné. Projevují tím úctu k obřadu i k těm, kteří jej pořádají.
Všechny ostatní ženy měly vlasy rozpuštěné. Dívka, která dorazila v natáčkách, byla brzy středem pozornosti a bylo zřejmé, že ostatní s tím tiše nesouhlasí. Nikdo se ale nahlas o ničem nezmínil.
O dva týdny později napekla dívka tortilly a přinesla je své babičce, která pořádala oslavu narozenin.
Po večeři se rozproudil hovor a dívka se usadila na zem. Její babička začala vyprávět příběh o jednom apačském policistovi, který zapomněl na tradice svého kmene a začal se chovat jako běloch.
Když příběh skončil, dívka vstala a beze slova odešla. Keith Basso nechápal, co se přihodilo a zeptal se, proč dívka odešla. “Trefila jsem ji šípem,” odpověděla babička.
Apačové říkají, že příběh vás zasáhne jako šíp. Někdy se odrazí, protože má měkký hrot a vy si ho ani nevšimnete. Ale někdy vás zasáhne do hloubky. Příběh vám uvízne v hlavě, musíte na něj pořád myslet, protože chcete žít správně. Často jsou příběhy spojeny s místem, kolem kterého třeba každý den chodíte, a tak se vám ten příběh pořád připomíná.
Podle Apačů je ty příběhy učí, co to znamená být Apačem.
Poslední dobou o tom hodně přemýšlím. Mohli bychom své příběhy taky tak používat? Nejenom pro zábavu, ale taky, aby nám pomohly, abychom se v nich našli. Abychom si jasněji dokázali představit, co to znamená být dobrým rodičem, partnerem, nebo třeba i kolegou v práci?
Co kdybychom začali ty příběhy sbírat? Rodinné, firemní. Příběhy o výhrách, o pádech, o překonání strachu, o statečnosti, příběhy o důvěře, soucitu, loajalitě. Skutečné příběhy skutečných lidí – krátké, dlouhé, dramatické, zábavné, dojemné.
Mohli bychom se do toho líp vžít, snadněji si představit sebe v roli hrdiny, rychleji odhalit padoucha.
Třeba bychom míň říkali lidem, co mají nebo nemají dělat. Našli by se v těch příbězích. Některý by chtěli žít a některý ne.
Mohli bychom těmi příběhy střílet jako Indiáni.
Nakonec, kdo z nás nechtěl být kdysi Vinnetou?