Tohle byl můj první. Ještě když jsem učila na univerzitě, záviděla jsem ho mým americkým kolegům. Není to dovolená. Je to čas vystoupit z každodenních povinností, podívat se na věci z jiného úhlu, čas psát, čas tvořit. Univerzity ví, že se jim to bohatě vrátí, takže to profesorům platí.
Já jsem poslala sama sebe na měsíc na Tenerife. Ten čas jsem nutně potřebovala. A taky oceán, co nejblíž – slyšet ho a dýchat. Znáte to: “Dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit.” Našla jsem si byt tak blízko oceánu, že přes hukot vln se skoro nedalo spát. Dva balkony s neuvěřitelným výhledem – vlevo hory, v dálce sopka Teide, a pak už jen vlny. Někdy ale nebylo vidět vůbec nic. To když dorazila calima, písek ze Sahary.
Osamělé místo bez turistů. Když jsem potřebovala nakoupit, vzala jsem si batoh a jela 20 minut autobusem do nejbližšího města. A jak jsme se šplhali serpentinami nahoru, snažila jsem se nedívat na ten šílený sráz pod námi.
Jako ty univerzity jsem i já doufala, že se mi sabbatical vyplatí. Už vím, že vyplatil. Mám odpověď na zásadní otázku, se kterou jsem odjížděla – v tom prostoru a klidu se to krásně poskládalo. Hodně jsem psala. Vedla jsem naplánované workshopy a koučovací schůzky. Po deseti letech jsem se vrátila ke cvičení, které mi kdysi dělalo dobře. Poslouchala jsem přednášky, na které doma nebyl čas. Domluvila hosty na rozhovory.
A taky mám vzpomínky na:
Západy slunce nad mořem, každý byl jiný a každý byl jako obraz.
Vzkazy domů psané bosou nohou do černého písku.
Online workshopy a koučink z notebooku usazeného na věži polštářů.
Na večeře – ryby, krevety, sýry, jamón, víno a olivový chleba.
Farmářský trh a ovoce, které jsem mnohdy ani neuměla pojmenovat.
Jsem doma jen pár dnů, ale bylo to tak dobré a užitečné, že už teď mám na příští rok rezervovaný sabbatical číslo 2. Malá vesnička v Řecku a, (to byste neuhodli), byt přímo nad mořem.