Jestli máte ve svém životě někoho, komu chcete říct, jak moc pro vás znamená, neodkládejte to. Já jsem to nestihla. Chci to říct vám, protože mě málokdo ovlivnil profesně a lidsky tak jako on. Pro pana profesora Josefa Jařaba:
Milý pane profesore,
kdybyste učil britskou literaturu, milovala bych Shakespeara. Ale vy jste na katedře anglistiky a amerikanistiky v Olomouci učil americkou literaturu. A tak ty stohy přečtených knih, vášeň pro obor, kurzy, které jsem pak na univerzitě učila já, byly všechny o americké literatuře.
Byl jste fantastický pedagog, odborník, kterého uznávali ve světě, a nám studentům jste přitom říkal “kolego”, “kolegyně”, když jste ještě neznal naše jména. A věnoval jste nám spoustu času. Večerní nepovinný seminář o literatuře byl vždycky plný. Dodnes si pamatuju ten humor, lehkost, příběhy. Spoustu těch spisovatelů jste znal osobně, mluvil s nimi o jejich dílech, o životě. Fascinovalo mě to a bavilo.
Byl jste prvním porevolučním rektorem Univerzity Palackého. Pod vaším laskavým, ale pevným vedením se univerzita nadechla a roztáhla křídla. Vrátili se a začali učit ti, které komunistický režim uklidil z cesty, poslal do kotelen.
Nikdy nezapomenu na atmosféru “Večerních rozmluv”, kdy jste před aulou naplněnou do posledního místečka vedl hovory třeba s Václavem Havlem, Josefem Škvoreckým, Ottou Wichterlem, Magdou Vašáryovou, Jiřím Menzelem a spoustou dalších. A my jsme se mohli ptát.
Ze světa přijela spousta zajímavých lidí jen kvůli vám. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli být u toho – třeba sedět u vás v pracovně a povídat si s Allanem Ginsbergem, Gary Snyderem.
Díky vám jsem získala stipendium na část mého studia v Anglii, vedl jste mou doktorandskou práci, napsal jste předmluvu ke knize “Obřad”, kterou jsem přeložila, a já jsem si ze všech setkání, ze všech rozhovorů brala inspiraci pro svou další práci, pro to, jak učit, jakým být člověkem.
Když jsem pak díky svému projektu “Na křídlech slov” přivezla do Čech indiánské spisovatele, byl jste na každé besedě. Po jedné z nich jsme spolu šli večerním náměstím a vy jste mi řekl: “Sašenko, ten váš program se mi líbí čím dál víc.” A já jsem byla šťastná, že jsem aspoň jednou mohla něčím inspirovala i já vás.
Naposled jsem vás potkala 17. listopadu 2022 při vzpomínkové akci na univerzitě. Říkal jste, ať vám zavolám, ať se zastavím. Chtěla jsem vám říct tohle všechno a ještě mnohem víc.
Zemřel jste včera. Ta zpráva mě zastihla v Olomouci, seděla jsem v parku pod rozkvetlou magnólií, vlastně nedaleko od vás. Brečela jsem dlouho, dlouho. Ne kvůli vám – váš život byl neuvěřitelně bohatý a naplněný, ale kvůli tomu, jak moc to bolelo někde u srdce.
A taky kvůli těm slovům, co nezazněla. Snad k vám stejně doputují.
🩶🩶🩶