Tlak na výkon. “Čím víc na lidi zatlačím, tím víc z nich vymáčknu.” Výkon, výsledky jsou důležité, bez nich nemáte byznys. Ale vymáčknout a zahodit? Lidi nejsou citrón.
Transformace stíhá transformaci. Tomu slovu už nikdo nevěří. Mávnou rukou, nějak to přečkají.
Na LinkedIn oslavujeme “moudra” z 90. let (“Nebreč a zaber.”). A tak se stydí říct, že už nemůžou. Vypne je až jejich tělo.
Museli propouštět. Chápu to, chápou to i ti, kterých se to týkalo. Ale jenom písemně? Žádné “je nám to líto”, žádné “děkujeme”? Tohle nechápe nikdo.
Přišel říct vedení, co by se mohlo dělat jinak, měl nápad a chuť to udělat. “Co mi má co říkat? Já mám Ph.D.” Příště už nepřijde.
Přece to jde jinak, přece lidi nechtějí tak moc:
Dělat práci, která dává smysl (a ne, nemyslím tím žádná velká slova o vizích. Myslím tím normální smysluplnou práci).
Vědět, jestli to, co dělám, dělám dobře (stará, dobrá zpětná vazba. Ale ne ta jednou za rok při 1-on-1, nebo ta anonymní 365, ale ta běžná, každodenní, z očí do očí).
Mít pocit, že můžu, že je to na mně, že můžu věci zkoušet, že můžu udělat chybu.
Být si jistý, že mi nikdo nahoře, vedle mě, dole, nebude házet klacky pod nohy.
Občas se zastavit, nadechnout, upravit směr.
To přece není nemožné, to přece jde.
Korporacím, velkým firmám fandím. Opravdu. Každá změna má u nich pákový efekt, velký dosah. Mají šanci doslova změnit svět.
Tak proč mám z některých pocit, že nahoře se ještě hraje na piáno, ale v podpalubí už je voda?