On se dostal do Francouzské legie.
Byl to můj student kurzu “Základy koučinku” na Fakultě managementu a ekonomie. Součástí kurzu bylo jedno individuální setkání. On tehdy mluvil o strachu.
Jak si dlouho chtěl zajít do posilovny, ale nedokázal ty dveře otevřít. Ze strachu, co za nimi bude. Budou na něj všichni zírat? Co když nezapadne? Bude tam pro smích?
Jednou strach překonal a ty dveře otevřel. Nic z toho, čeho se tak bál, tam nebylo. Zacvičil si, bylo to fajn, chodil tam pak pravidelně.
Před pár lety jsem viděla na facebooku jeho fotku z trošku jiné posilovny. A taky kratičký záběr z výcviku v džungli Francouzské Guyany.
Mluvit o tom nemohl, tak jsem hledala články. Opakovalo se v nich slovo “peklo”.
Třeba: “Guayna – zelené peklo. Nová identita, nová vlast a nový cíl – tvrdý trénink až do vysílení. V takovém duchu se nese výcvik adeptů Cizinecké legie.”
Nebo: “Výcvik francouzských legionářů v džungli: Peklo Francouzské Guyany”.
Slíbil, že až se vrátí, můžu s ním natočit rozhovor. Zajímá mě, jestli měl strach, a z čeho, jak dokázal vydržet, když mnozí kolem něj to vzdali, proč si vybral Legii a v ní ten nejtěžší výcvik, jestli je dnes jiný nebo jestli se našel.
Co by bylo za vašimi dveřmi, kdybyste je otevřeli?
Za těmi mými jste vy. Skočila jsem z letadla s padákem, ze skály s křídlem, letěla jsem si založit firmu do Honk Kongu. Sama v noci v lese se bojím jenom trošku. Ale trvalo mi tři roky než jsem se odvážila začít psát tento blog. No fakt.
Tak na odvahu ✊!