Můj dost smutně: “Soudružko Hubáčková, tady španělštinu nikdy nebudete potřebovat, od příštího roku s vámi počítáme hlavně na brannou výchovu”.
Zrovna mě přijali do Olomouce na dálkové studium španělštiny a já jsem seděla v ředitelně střední školy, kde jsem učila angličtinu, tělocvik a taky tu brannou výchovu, a přišla poprosit, aby mi v pátky nedávali suplování, že budu jednou za 14 dnů jezdit na přednášky.
Pan ředitel měl jasno a mně se sevřelo srdce. Ale bylo září 1989. Nikdo z nás netušil, co za pár týdnů zažijeme.
17. 11. 1989 byl pátek. Můj manžel byl s partou horolezců na víkend v Tatrách. V sobotu volal, popsala jsem, co se stalo, ale byl skeptický: “To už tu bylo tolikrát, nic se nezmění.”
Víkend byl nabitý emocemi a snahou dopátrat se nějakých informací.
V pondělí na 7 ráno jsem měla tělocvik. Studentky na mě čekaly před tělocvičnou a já jsem se strašně bála, že se budou tvářit jakoby nic.
A pak: “Nezlobte se, ale my nebudeme cvičit. Jsme ve stávce.” Ta úleva, ta naděje. A střípky následujících dnů, na které nikdy nezapomenu:
První demonstrace u nás ve městě, které se tehdy ještě jmenovalo Gottwaldov. Na neozvučeném náměstí pár desítek lidí, ale byl tam pan Miroslav Zikmund a bylo úžasné ho poslouchat.
Další den už funguje technika a náměstí je plné. Proti osvětlené věži kostela vidím sněhové vločky. Moje čtyřletá dcera zabalená ve fusaku pozoruje z kočárku to dění kolem.
Ve středu na náměstí krátce promluvím i já, aby lidi věděli, že studenti naší školy stávkují. Pan ředitel to další den novinářům popře. Tatínkovi volá kamarád, že o mně jednali na schůzi okresního výboru KSČ a že jestli tohle nedopadne, tak si ve školství už nikdy ani neškrtnu.
Starší kolega ve škole: “Sašo, oni sem můžou poslat tanky.” Moc tomu nevěřím, ale pak nám řekl kamarád, který byl na vojně u tankistů: “Vůbec jsme netušili, co se děje, jenom přišel rozkaz: “Zítra pojedete do Prahy.”
Nevyjeli, už se to nedalo zastavit, už to nebyli jenom herci a studenti, v ČKD vypískali dělníci Miroslava Štěpána a v Ostravě se ke stávce přidali horníci.
Z Kanady přiletěl do Zlína Tomáš Baťa a krásnou češtinou promluvil z balkónu radnice k plnému náměstí. Ještě žilo pár těch, kdo pracovali v továrně, když patřila rodině a ne státu, a jejich setkání bylo dojemné.
“Koncert pro všechny slušný lidi” 3. 12. trval osm hodin, poprvé jsem slyšela naživo zpívat Karla Kryla, Martu Kubišovou, Jaroslava Hutku. Uprostřed koncertu zpráva o tom, že v nově sestavené vládě je pořád převaha komunistů. Ten poprask v hale byl obrovský.
29. 12. se stal Václav Havel prezidentem a já jsem přes slzy radosti skoro neviděla ty jeho krátké kalhoty.
Španělštinu jsem tehdy nevystudovala, na to přišel listopad 1989 moc pozdě, ale to, co mě pak profesně čekalo, bylo o dost lepší než výuka branné výchovy.