Úkol zněl jasně: potřebuju poličky do kanceláře. Jak jednoduché… a bylo z toho drama. Tak trošku, no. Nikdo neumřel, jenom já jsem brečela.
Leden, před pár lety. Končili jsme první rok leadership programu pro top management velké výrobní firmy. Pro účastníky jsem připravila závěrečný retreat s překvapením – besedu se starými baťovci.
Měli jsme se sejít v mojí nové kanceláři. Dodělávala jsem ji, a potřebovala ty poličky. Vyráběl je můj partner, stolař. Přijel a začal vrtat dírky na uchycení. “Panebože, co děláš?” vyděsila jsem se. “No, vrtám ti ty poličky na šanony.”
Já jsem nechtěla poličky na šanony, ale to on nevěděl. Dostal jenom zakázku “poličky do kanceláře”. Obrázek kanceláře v jeho hlavě zahrnoval šanony – tak to má on, jeho účetní, zákazníci ve firmách, kam jezdí.
V mojí kanceláři žádné šanony nejsou. Jsou tam knihy. Hodně knih. Takže těch poliček bylo málo a dírky byly vyvrtané ve špatné úrovni.
No a já jsem se rozbrečela. (Pánové, holky prostě brečí i kvůli blbostem, však víte). Protože už byla skoro půlnoc, protože už jsem byla unavená, protože ráno měli přijet manažeři, protože jsem věděla, že už to nestihneme dodělat.
Retreat byl super, beseda nezapomenutelná, na poličkách manažerům nezáleželo, nejspíš si ani ničeho nevšimli. Takže, jak říkám, žádné drama. Ale stejně si na to docela často vzpomenu.
Jak se neumíme domlouvat. Jak máme v hlavě nějakou představu a předpokládáme, že ten druhý nám rozumí. Taková blbost – jenom poličky do kanceláře. Co teprve ty složitější věci, ty situace, které se týkají víc lidí, ta abstraktnější zadání.
Tak se učím líp domlouvat. A vy byste měli taky. Ujasňovat si představu tak dlouho, dokud obrázky v hlavách všech zúčastněných nebudou stejné. Ubylo by těch (mini)dramat.