Vypadal naštvaně a ona taky. On proto, že jako vedoucí výroby byl už tak dost zaneprázdněný, a teď ještě musel sedět na hodině angličtiny.
Ona proto, že se jako lektorka co nejlíp připravila na první hodinu kurzu, a teď přímo cítila tu nechuť.
Přivolali mě a personální ředitelku. “Jsem na to moc starý, nepůjde mi to. Mám toho v práci až nad hlavu, a teď po mně firma chce ještě tohle. Přitom je to k ničemu.”
Personální ředitelku to překvapilo. Českou pobočku firmy právě koupila velká zahraniční společnost a vedení chtělo, aby lidé na všech manažerských úrovních měli alespoň základní znalost angličtiny.
Z pohledu firmy bylo zřejmé, jaký přínos kurz má. Jenomže právě pouze z pohledu firmy.
Začali jsme se bavit o něm. Jaký užitek by z toho mohl mít on? V práci? Doma?
Váhal, pak říká: „No možná, když pak zvednu telefon a uslyším angličtinu, tak nezpanikařím a nebudu se to rychle snažit předat někomu jinému. To by byl dobrý pocit.”
Za chvíli: „Nebo až budeme na dovolené, tak si sám objednám pivo a nebudu se furt spoléhat na syna, že za mě všechno domluví. To bych chtěl.”
Ostatní se přidali se svými důvody. Atmosféra se změnila.
Za šest měsíců jsem se šla znovu podívat do třídy. “Nebojte se”, usmíval se hned, jak mě uviděl, “já jsem pořád tady. Vlastně mě to docela baví. Nás všechny.”
Když posíláte své zaměstnance na školení, jste si jistí, že opravdu ví, proč tam jsou? Anebo v tom dokonce vidí i nějakou hodnotu pro sebe?