Stačí se zeptat. Rozuměli bychom si víc.
Všichni kolem se těší na jaro: “Ptáci už zpívají. Konečně svítilo sluníčko!” Mě to trošku děsí.
Protože přijde čas na práci na zahradě. A u nás v tom jílu a kamení nepotřebujete motyčku, ale krumpáč a rýč.
Protože pak přijde léto. Horké, vyprahlé dny, a já budu znovu přemýšlet, jestli to přežiju a proč jsem proboha neodjela někam do Skotska.
Odmalička, miluju podzim, zimu a ty nejpochmurnější dny. Temné mraky, mlhu, co se válí nad lesem, déšť. Jako malá jsem si vždycky nachystala pastelky, papíry, svačinu. Dívala se z okna, jak venku prší, kreslila a bylo mi dobře.
Dnes si užívám rána, kdy vstávám ještě za tmy, dívám se do ohně v krbu, pokojem voní káva, na klíně mi přede kočka a já se pomalu chystám na pracovní den.
V práci mám mnohem víc tvořivé energie než v létě. Připravuju nové workshopy, přednáším, píšu.
Každý večer si zatopíme venku v naší dřevěné kádi. Ležíme v teplé vodě, za námi jenom les, a kolem úplné ticho. Povídáme si, nebo spolu mlčíme, díváme se na hvězdy.
Je snadné předpokládat, že všichni milují sluníčko a jaro, když to tak má většina.
Je snadné předpokládat, že ostatní to mají jako já, když něco cítím tak silně.
Je snadné předpokládat, že máme stejné pocity, když se díváme na stejnou věc.
Nemusíte ani chodit na workshopy osobnostních profilů, abyste zjistili, že jsme každý jiný. Stačí se normálně zeptat. Prozkoumat, porovnat, přijmout.
Rozuměli bychom si víc, chápali se víc – doma, v týmu.
P. S. Máte rádi jaro nebo jste spíš medvěd?